Jak se straší Stráchnivec

Obálka titulu Jak se straší Stráchnivec

Jak se straší Stráchnivec

Rok vydání 2011

Popis: 1× kniha, vázaná, 109 stran, 14,8 × 21 cm, česky

Anotace

Vivien a Tommy se o letních prázdninách potkají uprostřed bornejského pralesa. Jejich rodiče jsou totiž vědečtí nadšenci a odjeli na Borneo na přírodovědeckou expedici. Těžko říct, který z nich je z léta bez televize, hudby a kamarádů nadšený méně, ale jejich zklamání zesílí, když zjistí, že kromě dospělých jsou na stanici jen oni dva. Tommymu přijde starší Vivien nafoukaná a jí zas Tommy ustrašený a dětinský. Dobrodružství se před nimi začne rýsovat v okamžiku, kdy se jejich rodiče vydají na výpravu do pralesa a svěří je na hlídání domorodé ženě. Shoda náhod způsobí, že si zanedlouho budou muset poradit uprostřed pralesa sami. To by snad ani nebylo tak obtížné, kdyby nemuseli bojovat s neviditelným nepřítelem, který je se zlověstným šustěním a syčením pozoruje. A má s nimi vlastní plány. Děti se octnou ve smrtelném nebezpečí. Jak se jim podaří z něj vyváznout? Nastolí v tajemné Orchidérii pořádek? A co ztracený chlapec, žije ještě?
Nadčasový příběh o síle přátelství, lásky a tolerance, ale i o tom, že svět není černobílý a od dobra ke zlu je blíž, než se zdá, se odehrává napůl ve skutečném a napůl ve fantazijním světě. Osloví čtenáře ve věku zhruba od 8 do 13 let a ty z jejich rodičů, kteří ve víru každodenních povinností dokázali nepoztrácet fantazii.

„Kniha Terezy Meravé Jak se straší Stráchnivec je čtivým generačním příběhem, který by mohl malé čtenáře zaujmout. Mají takováto vyprávění totiž rádi.“ Arnošt Goldflam, spisovatel.

Ukázka:

Kapitola 9: Z bláta do louže

Jejkote, co tu dělá? Tommy nevěřícně zazírá. Podle jeho mínění nemá taková holka v červené sukni a sandálech vůbec šanci v téhle nepřátelské džungli přežít! A ona si zatím stojí za keřem, jako by se nechumelilo (tedy spíš nepražilo sluníčko), zatímco jemu tady poroučí nadutý ostnáč! Nechápe, jak se sem dostala, nechápe vůbec nic. Záhy si ale uvědomí, že je vlastně dobře, že to Vivien všechno vidí na vlastní oči. Celou noc ho totiž strašilo, co asi řekne tomu, až jí bude vykládat, jak ho kapsička na trenýrkách našitá starostlivou maminkou a mentolový gejzír zachránily od sežrání obrovskou masožravou kytkou. A ještě větší strach měl z toho, že opravdu na všechno zapomene a Vivien i jeho rodičům zůstane tak skvělý objev utajen.

„Co koukáš, kluku jeden?“ Pichloun do Tommyho strčí, až málem upadne. Tommy si beze slova tře ruku, na které zůstaly řady maličkých vpichů. Neříká nic. Nemá to cenu. Sám je nepřepere, na to by potřeboval tátu – nebo alespoň urostlého Jeremyho z 5. B. Nadutec by se jen urazil a rozháněl se ostny kolem sebe. A hlavně, támhle, pokud to dobře poznává, už je východ, sláva!

Průvod se zastavuje před tunelem. Vivien a Anuška, které se obezřetně plíží podél cesty (jaké štěstí, že většina rostlin má jen jeden pár očí, a všechny jsou teď upřeny na odsouzence Tommyho), zahlédnou opodál Olenku. Desítky úst se na ně usmějí. Vyšlo to! Pichloun sundává váček, který má pověšený na krku. Vtom se ozve páravý zvuk.

„Ty jsi ale nešika,“ znechuceně poznamená jeden ze smrtiškrtů. Namletý zapomník tvoří mračna všude kolem. Z jemné látky, tkané z vláken Přástnatce, trčí jeden kaktusův osten a okolo něj se sypou snad nevyčerpatelné zásoby tmavě hnědého prášku. „Uchm ehm uchm.“

Smrtiškrt se evidentně naštval. „Odstraňte někam toho hlupáka! Jestli se zadusí, tím lépe!“

Liány ovinuly prskající kaktus. Vypadalo to, že trny jim vůbec nevadí. „Hej, nechte toho! Jsem váš nadřízený! Za tohle zaplatíte! A co tady vlastně děláme?“

Kaktus se nadýchal zapomníku a úplně se mu vykouřilo z hlavy, že existuje nějaký svět venku. A že do něj teď mají vyprovodit vězně.

Náčelník smrtiškrtů mávne zhnuseně rukou.

„Taky by mohla královna na jeho místo dosadit někoho schopnějšího!“ zasyčí ke svému nejbližšímu druhovi. Tommy se musí zasmát, jak se přitom celý vypne a narovná.

„Proveďte rozsudek, sakra.“

„Ale šéfe, je toho málo. Ten pitomec to všechno spolykal.“

„To se nikdo nesmí dozvědět. Ještě by to sváděli na nás! Stejně je ten zrzoun mrňavej. Snad to bude stačit!“

Tommy se tváří poněkud dotčeně a i on podvědomě vypne hruď. Teď je to Vivien, kdo se v úkrytu za kamenem uchechtne. Dobrá nálada ji však téměř vzápětí přejde. Smrtiškrt žene Tommyho ven tunelem. Ozve se kuckání a liána je za chvíli zpátky.

„Tak, kluk už nic neví. Teď tu budem chvíli hlídat, kdyby to náhodou přestalo účinkovat.“

„Ten se sem nevrátí,“ oponuje náčelník. „Má v gatích naděláno,“ ošklivě se uchechtne.

„Ale máš pravdu, rozkaz je rozkaz. Hlídej, my jdeme,“ a postrčí Pichlouna, který teď vypadá, jak kdyby uviděl před sebou stádo růžových slonů.

Tak s tímhle Vivien nepočítala! Tommy teď na celou Orchidérii zapomene. Nebude vědět, kde je. Nejspíš se někam vydá – a jak zjistí Vivien, kam? Musí za ním, stůj co stůj!

Podívá se tázavě na Olenku. Anuška se vzpřímila a snad se chystá něco udělat, ale Olenka na ni zuřivě, pomocí svých desítek rukou, gestikuluje: „Zůstaň, kde jsi!“

S obavami pozorují malou travkovlnku, jak vyroste přímo mezi smrtiškrty.

„Hej, malá, necpi se mezi pány!“ rozkřikne se na ni smrtiškrt drsně pobaveným hlasem. „To je ta drzá, co na mě minule plivla!“ hrozivě se k ní přibližuje jiný.

„VVVV….Vvvvvv…vy honíte toho lesníčka?“ předstírá Olenka vystrašenost.

„Jakého lesníčka?“ chytí se smrtiškrt hned. Nenávist mezi smrtiškrty a lesníčky je totiž odvěká, táhne se až do pradějin téhle říše.

„Utíkal támhle a říkal, že běží říct královně, že jste poztráceli zapomník.“ Pravda, lest to nebyla nejlepší, ale smrtiškrtům se do tenoučké hlavy moc velký mozek nevejde. Otočí se směrem, kam Olenka ukazuje.

„Utíkej, na co čekáš?“ strčí do Vivien Anuška.

„Počkej! Co bude s ní, až to prohlédnou?“ Jeden smrtiškrt se teď podezřívavě otočil.

„Uf, to bylo o fous!“ Jak se Vivien rychle skrčila, pořádně se uhodila o nízkou skálu. Olenka ještě něco říká – a smrtiškrt stočí oči zpět k ní. Vivien si povzdychne a jako střela proběhne tunelem. Proti Orchidérii je normální svět nějaký tmavý. Tommyho nikde nevidí. Jak dlouho se mohla opozdit? Je možné, že už je pryč? Že to všechno bylo úplně na nic? Vtom ale od pramene, který tryská ze skály, uslyší kuckání. Stojí u něj Tommy a hltavě pije.

Otočí hlavu a spatří Vivien. Ta ho chce obejmout, ale Tommy se nenechá, připadá mu to trochu nepatřičné. Tak se dívka posadí a nadechne. Vysvětlit Tommymu, kde právě jsou a co prožili, nebude jednoduché. Snad se účinek zapomníku vztahuje opravdu jen na Orchidérii. Tommy ji ale předběhne.

„Ahoj Viv, to jsem rád, že tě zas vidím a že jsme oba tady.“

„Ccccco?“

Vivien se tváří, jako kdyby zapomník vdechla ona. „Ty jsi nic nezapomněl?“

„Asi tak na pět minut, ledová voda všechno spravila. Není divu, v tom váčku skoro nic nezůstalo. Ale to je mi teď jedno. Honem pryč odsud,“ řekne.

„Ano, jistě, honem domů,“ souhlasí Vivien.

Směr tuší jen hodně zhruba, a tak jdou víceméně nazdařbůh.

***

„Je to ale stejně děsně nespravedlivé s těmi barvami,“ řekne si Vivien v duchu. A Olenku že by už neměla nikdy vidět? Vzdalují se od strašlivého tunelu.

„Děje se něco?“ otočí se Vivien za loudajícím se Tommym.

„Ne, nic,“ lže on. Ve skutečnosti myslí na Budiho. Měl mu nějak pomoct, i když netuší jak! „ A s tebou je co, že už jsi dvě minuty a…“ Tommy zkontroluje své hodinky se stopkami “…35 vteřin neřekla ani slovíčko?“

Vivien ale nemá na žerty náladu. „Moc vtipné,“ ocení.

Popravdě, jsou snad ještě ve větší bryndě než v Orchidérii. Už dávno ztratili směr a oběma kručí v břiše hlady. Den pokročil do pozdního odpoledne a oni se stále víc a víc zamotávali do hlubin pralesa. Už by netrefili ani ke vchodu do Orchidérie, ani domů, ani k vodopádu. Během vzájemného vypravování, co všechno v Orchidérii prožili, na to nemysleli. Teď už ale i upovídaná Vivien došla k vysvětlení, jak se dostala za ten zpropadený keř. Oba najednou se zastavili. Nebylo třeba vůbec nic říkat. Jídlo došlo, vodu taky neměli, zapomněli si u pramene nabrat, a stáli uprostřed pralesa, aniž by alespoň trochu tušili, který směr je správný. Někde v jiných jeho končinách se teď ženou jejich rodiče za svou vysněnou, dosud neprobádanou orchidejí. Oběma se myšlenky zjevně ubírají stejným směrem, protože Tommy prohlásí:

„Ještě, že tu Orchidérii táta neviděl. Kdyby našel tolik nových kytek, trefil by ho radostí šlak. Olenku by určitě vylisoval do herbáře.“

„Táta ji beztak vidět nemůže. Dostanou se do ní jenom ti, kteří uvěří svým snům.“

„Aha, tak to já už spíš naučím našeho kocoura lítat,“ uchechtne se Tommy. Stejně ho ale mrzí, že neuvidí svého otce, jak vprostřed Orchidérie řádí se svými mikroskopy.

„Hele, nemysli na nesmysly,“ zpraží ho Vivien, „ a radši vymysli, co budeme dělat.“

„Můžu jedině vylézt na strom a rozhlédnout se po světýlku.“

„Tak to udělej,“ opáčí naštvaně Vivien. Nemyslí to samozřejmě vážně, ale zoufalost situace ji dohání k příkrému tónu. Jenže když se ohlédne, zjistí, že Tommy už po kmenu tualangu vyšplhal nebezpečně vysoko, obratně se vyhýbaje včelám, které tenhle strom milují.

„Ježkovy voči, Tommy, vždyť spadneš, pojď dolů!“

„Máš, cos chtěla. Ještě nejsem nahoře. Až tam budu, půjdu dolů,“ opáčí Tommy a ztratí se Vivien v listoví. Za nějakých pět minut už má Vivien o kamaráda opravdu strach.

„Hej, Tommy, kde jsi?“ Záhy jí něco zašustí za zády. Strašlivě se lekne, neboť v džungli žije spousta nebezpečných hadů. Zjistí ale, že to jen Tommy zvolil pro sestup jiný strom a sjel ho rychlometodou, která si říká o jisté budoucí nedostatky na kalhotách.

„Světlo asi kilometr a půl rovnou za nosem!“ prohlásí.

„Co? Děláš si legraci? Vždyť tady nemůže být nikde ani živáčka!“ překvapeně se ozve Vivien.

„Vážně tam něco svítí,“ zatvrzele trvá na svém Tommy.

„No, tím hůř pro nás. To mohou být snad jen nějací pytláci!“

Jenže Tommy namítne: „A co když je to expedice rodičů, hm? Vždyť tu taky někde musí být, na to, aby byli doma, je brzo. A co by tu dělali pytláci? To spíš nějací lovci nebo výprava z vesnice – ale i to je lepší než umřít tady hlady!“

Na to Vivien nemá co říct, a tak se pomalu vydají tam, kde Tommy mihotavé světlo zahlédl. Jak jdou dál a dál, zjišťují, že se nemýlil. Světlo ze zatím neznámého zdroje strašidelně skáče po kmenech stromů a vykresluje podivné stíny. Dostávají strach, protože není slyšet žádné hlasy. Naopak, i zvuky pralesa na tu chvíli před setměním zcela utichly a Tommyho s Vivien leká vlastní hlas. Expedice rodičů to asi nebude, tam je přes deset lidí, a ti by přece dělali větší rámus! Překročí mohutný spadlý kmen, zarostlý mechem tak, že už původní kůra není vůbec vidět. Tommy se přikrčí za strom a opatrně odhrne clonu z lián. Nejsou to rodiče, ani lovci

Napsat komentář